Rozhovor pro časopis Regena o spojení meditace, divadla a tantry

S Igorem Samotným meditací k divadlu a tantře

Program meditačního Osho centra v Lažánkách nedaleko Brna běžel celé léto. Společné myšlení, inspirace, meditace, vegetariánská strava, příjemné prostřední a přijatelné kurzovné přilákaly spoustu nejrůznějších lidí různého věku, které žene kupředu touha po poznávání vlastních schopností a hledání vhodných metod, jak tyto schopnosti v sobě otevřít. Abychom se o meditačních technikách a terapiích dozvěděil něco více, vypravili jsme se do Lažánek a požádali o rozhovor vedoucího meditačního Osho centra, Igora Samotného.

Jaký byl tvůj první kontakt s Oshovými meditcemi?

Asi tak před deseti lety jsem se, coby divadelník účastnící se Národní divadelní dílny, seznámil s jedním Američanem, který nějakou dobu žil v Osho centru v Oregonu. Byl to tehdy takový pětiletý pokus zřídit centrum, respektive komunitu, která by žila na Oshových meditačních základech. Tento pokus se zdařil, v komunitě žilo kolem desetitisíc lidí, kteří nepotřebovali státní zřízení ani policii. Komunita však narazila na odpor ze strany ortodoxních křesťanů, kteří vyvinuli tlak skrze Reganovu administrativu. Seznámení se s technikami, které nám onen Američan předvedl mě ovlivnilo na dlouhou dobu. Zjistil jsem, že mají mnohé společné s divadlem. Naše divadelní komuna s meditačním základem pracovala nadále. Když jsem o několik let později založil Osho centrum v Lažánkách, spojil jsem v něm metody získané v době svého působení divadelníka a metody, s nimiž jsem se seznamoval během cest do Indie. Zahraniční lektoři, kteří k nám do Lažánek přijíždějí, říkají, že u nás nacházejí něco, co jinde není. Zdá se, že se nám podařilo vyvinout specifické metody vhodné pro naši českou mentalitu.

Nakolik jsou Oshovy meditace původní a nakolik jsi se od tohoto programu vzhledem ke své původní divadelní profesi vzdálil?

  V současné době se dá hovořit o dvou praktických mystických školách sestavených z několikatýdenních terapií. Jsou tvořeny již známými Oshovými meditacemi a zároveň jsou doplněny našimi vlastními technikami, které vznikly v našem centru.

  První mystická škola nese název Cesta k počátku . Začíná týdenní terapií Born again ( znovu narozen ) spočívající v emocionálním návratu do doby po narození. Při této technice člověk odhaluje a vyčišťuje psychické bloky. Jde o typickou katarzní metodu. Tohoto stavu se dociluje dynamickou a kundalini meditací.  Umožní cestu do meditace, do svého nitra a má především očišťující efekt, kundalini m. spočívá v patnácti minutovém střídání třesení, tance, poslechu hudby a ticha.

  Po Dynamické meditaci následuje Born again, kdy si každý hodinu přehrává dětský svět a hodinu v meditační pozici.  Sestupem do nitra se začínají předehrávat a vynořovat vzpomínky na věci, události a které každý důvěrně zná. Ukazuje se, že toto období z větší části formuje budoucí život.

  V Lažánkách jsme vymysleli terapii Návrat do lůna.  Tato technika vzešla ze čtrnáctidenní akce Archetypy, kde jsme se zabývali stěžejními okamžiky života. Jedněmi z těchto důležitých momentů je porod a doba před porodem. Zde užíváme sílu divadla.  Člověk se stylizuje do osoby matky očekávající příchod dítěte a do plodu, který narůstá. Ukazuje se, že pocity matky mají i kluci. Jedním z vysvětlení, jak je možné, že tyto pocity mají i muži je, že plod si vše pamatuje a při vhodných technikách se dokáže na toto období rozvzpomenout.

  Následující týdny procvičujeme Oshovu terapii - Mystickou růži. Metoda spočívá v pěti až sedmidenní střídání meditace smíchem, pláčem a klidové části. Patří sem i Dynamická a Kundalini meditace.

 Po takovémto měsíčním meditování docílíme, že člověk, jenž terapii zakončil, se cítí výrazně pročištěn a všestranně posílen.

 Druhá mystická škola nese název Cestou k poslednímu. První týden probíhá terapie No mind. Jedná se o meditační terapii, kterou tady u nás v Lažánkách nazýváme „hatlanina“. Účastníci při ní hovoří neznámými jazyky, vydávají artikulované a neartikulované zvuky.  Aby byla tato terapie zajímavější, dáváme jí podobu improvizovaného divadla. Tím vzniká řetězec jakýchsi asociací, kdy nápad střídá nápad a vytvářejí se často zajímavé příběhy.

  Po terapii No mind následuje další týden terapie Cestou k tvořivosti, při níž se člověku otevírá oblast za hranicí mysli a nechává se tak průchod skutečné tvorbě. Tehdy člověk zjistí, co to ta skutečná tvořivost je. Cestou do nitra objevujeme vnitřní hlas a tedy i sebe sama.

  Další týden přistupujeme k terapeutické technice Rytmy života. Tato tvořivost probíhá v hluboké emocionální rovině ve vztahu mezi mužem a ženou. Odhalením příčin a podstaty v oblasti emocí odhalujeme sílu Tantry. Všechny životní motivace vycházejí zpravidla odtud- spočívají ve vyrovnání se s polaritami a v nalezení štěstí v polaritě opačné.

  Poslední týden následuje terapie To, co nikdy nezemře. Jedná se o meditační terapii, kterou jsme si opět vymysleli sami. Vyrovnáváme se se svou smrtelností, ve smrti spatřujeme dokonalé završení života.

Na intelektuální úrovni jsme téměř všichni schopni vést filosofické rozpravy a hovořit jako skuteční mystici. Ale tyto dvě mystické školy nabízejí praktickou metodu, která je víc než jen pouhou teorií. Programy mystických škol se rozeběhnou příští rok v srpnu.

Zmiňuješ se o divadelnictví, ale ne každý má přece talent. Mohou se zúčastnit i netalentovaní lidé?

Nyní s tebou nemohu v žádném případě souhlasit. Každý člověk je přirozeně talentován, pokud zanedbáváme vliv dědičnosti. Dědičnost, tzn. naše předpoklady, dané informace DNA v době našeho zplození, má určitě významný vliv. Nezávisle však na tom, pokud jsme přirozeně zdrví, o našem talentu k té či oné činnosti rozhodne to, jak se postupně utváří náš prenatální život, jaký máme porod, v jaké rodině vyrůstáme, jaké máme učitele, kamarády, partnery. V době, kdy neexistuje systém výchovy, který by bral v úvahu naši osobnost, v době, kdy se nikde neučíme, jak se máme učit, jak se máme vzdělávat, v sobě, kdy se neučíme pracovat s vlastní myslí, se talent, který je dán dědičností, se ve většině lidských osudů ani nemůže projevit. Většina lidí nezná sebe sama. Většina lidí neodhalila své nejsilnější a nejslabší stránky dospělosti. Natož aby s nimi pracovala.

Můžeme směle říci, že skutečný talent, který je dán dědičností, se až na malé vyjímky u většiny lidí vůbec neprojeví. Dokonce jako reakci na tlak podvědomí tito lidé říkají,že je právě v oblasti lidské činnosti pro ně výhodou být netalentovaný. V Lažánkách na různých kurzech se to projevilo např.v oblasti tance, herectví, řečnictví nebo tvořivosti. Když budeme pravidelně meditovat, začneme se postupně poznávat. Odhalíme svůj pravý talent, který je dán dědičností a budeme jej snadno rozvíjet. Poznáme, kdo jsme a co chceme a kam směřujeme. Budeme mít kořeny i košatou korunu.

Protože v dnešní době jsou často talentovaní lidé ponecháni svému osudu, i lidé, kteří nedostali určité vrozené předpoklady, a chtěli by zrovna v té konkrétní oblasti uspět, mají možnost vytvořit svůj talent pravidelnou meditační praxí. Zdá se, že pravidelná meditace působí i do oblasti dědičnosti. Meditační terapie odautomatizuje člověka, dekóduje jeho zábrany a bloky a přirozenou inteligencí organismu se posilují programy, které utvoří nakonec talent v té či oné činnosti na základě svobodné vůle či přání člověka.

V tomto smyslu je možné provokativně prohlásit, že jsme všichni talentovaní na všechno.

Jaký tedy je vztah meditace a divadla?

Když se objevil první člověk, objevilo se i divadlo. Divadlo je nejstarším nástrojem poznávání, nejstarším uměním vůbec a zároveň nejživějším. Divadlo je tak živé, že neexistuje jeho definice. V umělecké oblasti se jedná o zvláštní jev, který nastává mezi hercem a divákem. Jenomže divadlo zdaleka přesahuje oblast umění. Divadlo je společenský jev.

Divadlo je nástrojem  komunikace mezi nitrem a vnějškem člověka, nástrojem mezi citem a prožitkem, výrazem, gestem, pohybem těla a projevenou emocí. To, co se na jevišti nazývá herectvím a uměním se vciťovat a komunikovat, nebo mít svůj image.

Hrát určité role, když jednáme s lidmi, neznamená něco nepřirozeného, protože každá role je dána prostředím, okolnostmi, ale také poetikou. A nebo naším postavením, které nás z titulu naší funkce staví do určité role.

Říkám divadlo a neříkám jenom herectví, protože divadlo je poem, který zahrnuje diváka i herce, nás a ty, se kterými v různých situacích komunikujeme, ale zahrnuje to vůbec nejzákladnější otázky a situace, ve které komunikujeme. Např.otázky typu:co chceme tomu člověku říct, proč jsme o tom či onom začali vůbec mluvit. Jakou formu sdělení volíme.

Divadlo a herectví ve společenském životě nestudujeme proto, abychom se zdokonalovali v přetvářce, ale proto, abychom se dokázali vcítit do partnera, abychom poznali, co je důležité sdělit, v jakém čase, jakou formou, na jakém místě.

Divadlo není jenom nástrojem komunikace, ale je to významný a základní nástroj pro poznávání. Malé dítě pro to, aby pochopilo okolní svět, stává se součástí tohoto světa a předehrává si důležité momenty. Naše hlubší poznávání kteréhokoliv  jevu může mít tři etapy: Pokud jsme si něco prožili, nebo byli něčeho svědky, snažíme se jev pojmenovat, rozebrat, porovnat, snažíme se ho racionálně uchopit. Tuto schopnost pravidelně cvičíme v našich školách.

Druhou etapou je hlubší poznání daného jevu, kdy dosáhneme, pokud se nám podaří si tento jev znovu představovat, nově vizualizovat a prožívat. Této schopnosti nás učí svět a meditace.

Při třetí etapě dosahujeme poznání tak, že po předchozích dvou etapách si dokážeme daný jev předehrávat a dokážeme na jisté téma tvořit. „Nerozumíme plně knize, pokud nejsme schopni napsat novou kapitolu.“  Ta schopnost předehrávat, které nás učí divadlo, ta schopnost hrát si na dané téma s různým úhlem pohledu, vytváří úplně nový jev. Vytváří novou kapitolu knihy. Dalo by se to nazvat také schopností experimentovat.

Meditace nás učí poznat sebe sama, poznat podstatné a vcítit se do všech okolností, situací, do druhých lidí. Divadlo jsou naše praktické dovednosti, jak inscenovat sebe do dané situace, jak komunikovat slovy, gesty, tělem, emocí nebo mimosmyslově.

Meditace je vnitřní umění, divadlo je ale i vnější umění. Meditace a komunikace jsou líc a rub jedné mince, a ta mince má svoji cenu právě proto, že je platná mezi lidmi. Tuto minci také můžeme nazvat divadlem.

V procesu poznávání nás meditace učí něco naplno prožít a divadlo nás učí na základě tohoto prožitku něco nového vytvořit. Meditace je poznávání vnitřního světa a divadlo je poznávání celku. I vnitřního světa, i vnějšího světa, a dokonce transformace původního jevu, transformace vnitřního a vnějšího světa původního jevu do jevu úplně nového.

V jedné tvé odpovědi se zmiňuješ o Tantře. Jaký je vlastně vztah meditace a Tantry?

Meditace pomáhá najít sebe sama a porozumět sobě, Tantra to uskutečňuje. Tantra tvoří životní styl prožitku, emocionálního rozvoje, uspokojení a transformace svých potřeb. Tantra podporuje osobnost, individualitu a dovolí co nejvíce se realizovat. Jakmile se individualita realizuje v plné míře, překračuje sebe sama, ztrácí svoji totožnost a stává se součástí kosmického vědomí. Abychom se mohli s tantrou setkat, potřebujeme meditaci jako cestu do svého nitra, kde je takové setkání možné. Meditace je náš dopravní prostředek na místo, kde nám tantra dovolí se naplno rozvinout.

     Děkuji za rozhovor

     Pavlína Brzáková, Regena listopad 1997